Aktuality

I když světem hýbe aktuálně petrohradský a stockholmský teroristický čin a vedle toho bombardování Sýrie ze strany USA, není od věci podívat se to, jak nám začala probíhat jednání o Brexitu a co se dá ze začátku těchto jednání dedukovat pro jejich i naši budoucnost.

Ve čtvrtek 6. 4. 2017 proběhl v prostorách Ústavu práva a právní vědy Zápis ke studiu našich nových studentů jarního o cyklu 2017/2018.

Milí přátelé, dámy a pánové,

srdečně Vás zveme na další setkání s námi, které se uskuteční v rámci Dne otevřených dveří již tuto středu 12. 4. 2017, od 15 do 18 hodin.

Když jsem si počátkem března na Ústavu práva a právní vědy (ÚPPV) rozdělovaly náměty na další příspěvky do blogu, dostalo se mi kolegiálního pošťouchnutí, sepsat „něco málo“ k procesu tzv. impeachmentu, který je zakotven v Ústavě USA (dále jen „Ústava“). Tímto postupem lze vlastně odvolat z funkce nejvyšší představitele státu. V USA nejsou jeho vynálezci, ale skrze úpravu v ústavě vydláždili cestu pro další země, včetně České republiky, které tento institut ve svých právních řádech mají zakotven.

Co to vlastně MBA je?

MBA, neboli  Master of Business Administration, je zahraniční vysokoškolský studijní program, původem z anglosaských zemí (Velká Británie a USA), který není dle zákona o vysokých školách zahrnutý do systému vysokoškolského studia v České republice, a je u nás pouze součástí tzv. celoživotního vzdělávání. Je chápán jako profesní vzdělání, které může nastartovat slibnou kariéru. Profesní vzdělávací programy MBA se zaměřují na rozvoj manažerských dovedností a praktických zkušeností.

Existují vhodné vzorce chování a pak ty méně vhodné. Existují dobré a špatné. Existují vzorce chování, které je možné označit za úspěšné i méně úspěšné. V obecné rovině ale téměř nikdy nelze říci, že existuje univerzálně správný vzorec chování. Jestliže všechna ostatní hodnocení lze zobjektivizovat, tak správnost chování a vlastní prezentace, přístupu k práci nebo kolegům je čistě individuální záležitost.

Musím se hned zkraje tohoto blogu všem čtenářům omluvit – použil jsem na jejich nalákání jednoho z nejpodlejších autorských triků: zavádějícího názvu. Název příspěvku možná vyvolává pocit, že se text bude zabývat úvahou nad tím, kdo by mohl v příští prezidentské volbě v USA vyzvat ve volebním klání současného prezidenta, ale chyba lávky. Tento blog se bude totiž zabývat tím, jaká je tzv. posloupnost nástupnictví (United States presidential line of succession) do funkce prezidenta USA.

V posledních letech a hlavně pak měsících obchází světem strašidlo jednoty. Volá se po tom, aby národ, stát či země byly jednotné, aby se spojily ke společnému cíli (v tom lepším případě), nebo proti společnému nepříteli (v tom horším), atd. Rozumím tomuto volání tam, kde má svoje opodstatnění, což je typicky v případě imigrační krize, kdy se do Evropy v posledních 2 letech a měsících doslova valí statisíce lidí, hledajících v poklidných vodách evropských sociálních systémů výhodný ekonomický polštář vlastní existence, nebo existence celých svých rodin, to vše ruku v ruce s šířením vlastního náboženství a jasným signálem trvání na životnosti vlastních mravních norem, odmítajíce normy země, kam přicházejí. V takovém extrémním případě, jako je případ imigrační krize, rozumím tomu, že by se politická reprezentace státu, která uvažuje racionálně, měla shodnout na tom, že je třeba na hodnotovém žebříčku upřednostnit bezpečnost občanů vlastního státu, zvláště za situace, kdy si sami občané začlenění imigrantů do jejich země nepřejí. To je jedna stránka věci a zde má volání po jednotě ve smysly „shody na tom základním, co chceme“, svoje plné opodstatnění a ratio.

Po několika letech usilovné práce a při znalosti značného množství různých technik a metod pro častější dosahování cílů a vyšších cílů jsem začal přemýšlet nad tím, zda existuje nějaké univerzální a jednoduché tajemství produktivity. Tomuto přemýšlení jsem obětoval pár večerů a skelniček vína abych nakonec dospěl k názoru, že pokud nějaké tajemství produktivity skutečně existuje, tak já jsem ho neobjevil. Nikoli pokorně, ale se zklamáním jsem se tedy vrátil k myšlence, že jedinou správnou variantou je zvládání některých ze stovek taktik pomáhajících lépe zvládat organizaci času a sytém práce. Opět jsem se vrátil k myšlence, že produktivita je ucelený koncept charakteristický propojením jednotlivých proměnných. V tu chvíli, kdy jsem už vzdal vymýšlení jednoho jediného tajemství produktivity, se objevilo. Neexistuje jedno jediné tajemství produktivity, jsou jich desítky, možná stovky a teprve dohromady tvoří výsledek.

Doufám, že jsem dosáhnul svého cíle a sérií příspěvků podpořil tvrzení o nezpochybnitelném významu ústavy Spojených států. Autoři ústavy USA se jejím prostřednictvím snažili zorganizovat stát, který by chránil svobodu i řád jejich nově vzniklé země. V jejich dílu se spojovaly zásady čtyř politických principů – republikánství, federalismus, dělba moci a systém brzd a rovnovah. Tyto principy nejsou vynálezem USA, neboť jsou produktem nespoutaného lidského ducha bažícího po svobodě a klíčily proto ve všech nespokojených obyvatelích po celém světě. Byli to právě tito „nespokojenci“ jimž se staly USA druhým domovem a právě oni v sobě nosili touhu ustanovit takové státní zřízení, které ochrání jejich práva a stanoví i přiměřené povinnosti.