Aktuality

V oblasti českého veřejného zdravotnictví je v současné době hned několik věcí, které jsou předmětem zjitřené debaty – problematika pojistného na veřejné zdravotní pojištění u státních pojištěnců, neziskové nemocnice, Národní zdravotní informační systém a vzdělávání lékařů i nelékařského personálu.

Vyšší pravomoci správně vybraných a zaškolených pracovníků zvyšují jejich výkonnost. Mají-li svou práci pod kontrolou, pracují rychleji a cítí se důležitější. Samostatnější práce jim navíc umožňuje získávat nové zkušenosti i nápady. Příliš nízké pravomoci výkon snižují, mimo jiné i proto, že organizaci vnitřně rozkládají. Platí to především tehdy, postihují-li i její střední řídící vrstvy.

Titulek dnešního blogu jsem si vypůjčil z připravené novely zákoníku práce (ZP). Její obsah se v současnosti projednává ve druhém a třetím čtení v Poslanecké sněmovně. S účinností se počítá od 1. července 2017.

Tak jsem zase byl minulý týden na jednom obzvláště zajímavém pracovním setkání. Vůbec netuším, jak je možné takovou akci ještě v dnešní době absolvovat, když mají skoro všichni lidé doma televizi a internet a denně sledují, jak se jiní lidé chovají na schůzkách nebo akcích a přesto si z toho nevezmou vůbec žádné ponaučení.

Titulek blogu  by mohl svádět k domněnce, že v zaměstnání nebo na pracovním trhu jeho účastníci (zaměstnavatel a zaměstnanec) hrají karty. Jde o úplně něco jiného. V současnosti, kdy firmy daleko více využívají zahraniční zaměstnance, než tomu bylo v minulých letech, se uplatňují tzv. zaměstnanecké a modré karty.

Výsledky hlasování o odchodu Velké Británie z EU, jakož i výsledek voleb prezidenta USA vyvolal v části populace v Americe, ale také v Evropě zděšení. Pokud by výsledek voleb byl takový, jako byl pouze ve Velké Británii tisíce politiku i komentátorů, kterým se tento výsledek nezamlouval, by se snažili validitu referenda snížit tvrzením, že lidé souhlasili v podstatě s tím, co ani nechtěli a hledal by se kompromis, který by umožnil zachovat stav, aby Británie zůstala svázaná s EU a zároveň, ve věcech ve kterých jí to vyhovuje, rozhodovala samostatně. Tento proces by trval dlouho, až by možná vůle občanů vyjádřená v referendu vyšuměla do historie. Opět by dostali prostor různí političtí technokrati, protože oni nejlépe vědí co je pro lidi i země, které řídí, či spravují, nejlepší.

V posledních dnech rozpoutala vášnivé diskuse na sociálních sítích i ve veřejnoprávní televizi iniciativa několika desítek českých zákonodárců znovuzavést trestný čin Hanobení prezidenta republiky. Zastánci návrhu zákona (zatím je nelze označit za „předkladatele“, jak někdy mylně informují média, protože návrh zvažované právní úpravy není dosud v legislativním procesu), argumentují tím, že úřad prezidenta republiky, a tedy i prezident sám, není spjat s konkrétní osobou, ale je sám o sobě jedním ze symbolů státnosti, a to přímo ex constitutione (tzv. přímo „z Ústavy“), podle jejíhož čl. 54 platí, že „Prezident je hlavou státu“. Podle těchto názorů je tedy ochrana prezidenta před veřejnou kritikou, která se vymyká věcnému rámci a je urážlivá, ochranou prezidenta jako jednoho ze symbolů republikánského charakteru českého státu a české státnosti obecně.

V předchozím blogu jsme došli k závěru, že zisk vykázaný v účetnictví nemůže splňovat kritérium přidané hodnoty podnikatele z podnikání a nemůže být hodnotou, kterou lze odčerpat vlastníky například pro osobní spotřebu, bez toho, aby nebyl ohrožen tzv. going concern  proces – kontinuální pokračování existence podniku.  Klíčovou, pro správné fungování podniku, je podnikatelská filosofie, podle které příjmy z hlavní činnosti, kterými jsou zejména provozní zisk a odpisy musí krýt reprodukci kapacit ve formě hmotného majetku a pracovního kapitálu a také nezbytné finanční výdaje, jakými jsou například placené úroky. Došli jsme k závěru, že takové kritérium splňuje tzv. volný peněžní tok, který je ekonomickým ziskem a vlastně přidanou hodnotou, kterou lze z podnikání odčerpat, bez obavy o budoucí fungování firmy.

My, lid dvacátého a jedenadvacátého století jsme navyklí na užívání písma prakticky ve všech směrech našeho života. Bez psaní a písma bychom se jen těžko dorozumívali a v málokteré oblasti to platí tolik, jako v právu.

Je nezbytné, aby každý z nás měl nějaké ideály, které ho inspirují k osobnímu růstu. Je tragické, když ideály ovládnou člověka a v jeho myšlení a konání ignorují realitu. Je zločinné, když ideály jsou nástrojem manipulace lidí. K manipulaci lze využít cokoliv, důležité je, aby autor měl možnost oslovit co největší počet lidí. Princip manipulace je v tom, že se prezentuje jednání protivníků neobjektivně, pokud možno, víc horší, než ve skutečnosti je, a vlastní jednání, či myšlení vyjádřeno slovy lepší, morálnější, víc etické a barvitější než ve skutečnosti a nezáleží na tom, jestli odpovídá objektivní pravdě. Je to snaha odlišit se od ostatních, ukázat se  lepší než zbytek, vůči kterému se vymezují.