Aktuality

Jistě nebudu daleko od pravdy tvrzením, že jen někteří z nás odpoví na otázku vyslovenou v titulku blogu záporně. To lze očekávat. Ovšem i pro získání „vedlejšího“ finančního příjmu existují určitá pravidla, která v oficiální mluvě nazýváme právními. Jinak bychom se dostali do střetu s právem. Hranice mezi řádným přivýdělkem a prací načerno (legislativně : prací nelegální) nejsou totiž příliš zřetelné a pro laika i neznámé.

Narodila jsem se v hlavním městě Republiky Makedonie a tento článek věnuji na prvním místě svému tatínkovi, se kterým jsem na Balkán odmalička cestovala a právě díky jeho vyprávění a barvitému líčení života na Balkáně jsem si k Makedonii vypěstovala pouto, o které se ráda podělím.

Zákaznická zkušenost, neboli customer experience (CX) se dostává do popředí zájmu 91 % globálních firem. To odhalil globální průzkum společnosti Oracle*. Heureka! Mnohý zkušený marketér by se nad tímto výsledkem pousmál, je to přece naprosto základní předpoklad – náš zákazník, náš pán. To by se ovšem nesměl psát rok 2014. Zjištění, že zatímco 91 % firem uvažuje o CX jako o prioritní oblasti zájmu a strategickém faktoru v rámci konkurenčního boje, pouhých 37 % firem začíná s prvotními iniciativami a 20 % považuje své CX iniciativy za pokročilé, pak působí velmi humorně. Praxe bohužel tak veselá není.

Dlouho očekávaná olympiáda v ruské Soči mě zatím moc baví. Není předmětem tohoto blogu psát o politických konsekvencích a zkoumat, zda se Putin ukázal světu, nebo neukázal v takovém nebo makovém světle, ani zda byl úvodní tradiční olympijský ceremoniál nejlepší, nebo byl naopak špatný, to neumím objektivně soudit a mohu jen pocitově říci, že mně se to zatím celé moc líbí :-) .

Chtěl bych se s Vámi podělit o jeden svůj text, který jsem původně publikoval v roce 2010 ve třetím čísle Práva – časopisu pro právní teorii a praxi. Vím, že tím porušuji mnohá publikační pravidla. Pojal jsem však po letech chuť napsat něco ostrého o přebujelém spotřebitelském právu, které mi (přiznám se bez mučení) leží v žaludku. Pak jsem si znovu přečetl svůj dnes již čtyři roky starý text a s hrůzou jsem zjistil, že bych to dnes nenapsal jinak a už vůbec ne lépe. Z mnohem vyšší intenzitou hrůzy jsem pak zjistil, že tento text je i dnes nanejvýš aktuální. Z toho důvodu jsem se rozhodl se s vámi takto on-line o svoje čtyři roky staré myšlenky podělit, zde jsou …

Původně jsem svůj první blogový příspěvek v roce 2014 chtěl pojmout v poněkud odlehčenějším duchu, abychom si všichni mohli trochu odpočinout od náročnosti „velkých svátků“ a oslav, tíhy období stvořeného pro bilancování a závažnosti našich předsevzetí do budoucna, ovšem nakonec se mi to nepodařilo.

Oscar Wilde před lety prohlásil, že cynik je člověk, který zná cenu, ne však hodnotu věcí. Pro politiky a vládní ekonomy by měl platit opak. Nemusejí znát ceny všech věcí, měli by však vědět, jak stanovit jejich hodnotu. Skutečnost je však tomuto požadavku často na hony vzdálena.

Nedávné zveřejnění úmyslu hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury předložit návrh zákona, který by ve svém konečném důsledku vedl k navrácení provádění exekucí zpět do rukou soudů, mě donutilo k zamyšlení, čím to vlastně je, že jsou soudní exekutoři vnímáni jako jedni z nejhorších. Skoro by se dalo říci, že aktuální rating veřejného mínění soudních exekutorů je srovnatelný s úrovní vnímání Romů většinovou společností, tedy velmi negativní. Paradoxně tak česká polistopadová společnost, která měla po roce 1989 vždy negativní vnímání policie, vidí v exekutorském stavu větší zlo než v této ozbrojené složce státu.

Na právnické fakultě nás učili od nepaměti, nebo minimálně v 90. letech minulého století a nejsem si jist, zda se tato teze neučí dodnes, že právo není totéž, co spravedlnost. Všichni jsme od zkušených profesorů tu tezi přejímali s určitým podivením, neboť jsme jakožto 18-25 letí studenti (tedy děti) měli z jakéhosi přirozeného rozumu za to, že pojmy právo a spravedlnost kompatibilní jsou, ba co, že jsou dokonce nerozlučnou párovou dvojící každého rozumného zákonodárství.

Naše hlava státu M. Zeman je nepochybně svérázný chlapík. Zastánkyně a zastánci přímé volby prezidenta jsou jistě spokojeni, takový kandidát by standardní parlamentní procedurou patrně nikdy neprošel. Nicméně i v Česku platí – nikdy neříkej nikdy.