Aktuality

Také Česko postihl gurmánský entertainment … a tak se z celebrit stávají kuchaři a z kuchařů celebrity, z uzenářů a pekařů politici a možná někdy i naopak. Přes Česko se valí tsunami farmářských trhů, zaručeně domácích těch či oněch, pravých tamtěch, babiččiných, tatínkových či maminčiných těchto. Náboženství je sice stále opiem lidstva, ale nyní mu zdárně sekundují éčka, jako jeho nová metla. Proto bio není už jen graf, ale i potraviny, dokonce jsem si nedávno koupil i bio džíny (ale zatím jsem je neochutnal, tak nevím). Pokud pak nějaký politik náhodou neví, co je to biomasa, baví se tím vespolek celá naše roura.

Zavádění nových marketingových trendů do firemní praxe či jejich masovější penetrace v prostředí relativně malého a konzervativního trhu, jakým je v kontextu evropské a celosvětové ekonomiky Česká republika, bývá obvykle během na delší trať. Procedurálně jde o velmi systematickou a promyšlenou činnost, která se mnohdy dotýká těch nejelementárnějších úrovní obchodní či marketingové strategie firmy.

Slova, která jsou ve vzájemném protikladu a jsou přesto často nebo alespoň občas užívána jako sousloví, se označují jako contradictio in adiecto, tedy v překladu protiřečení v přívlastku. Rozumí se tím zpravidla spojení (někdy dorostlé do podoby sousloví) podstatného jména a přídavného jména, tedy přívlastku, který doplňuje podstatné jméno tím, že jej blíže charakterizuje, které však není – při bližším pohledu vzájemně kompatibilní, tj. slučitelné. V literatuře, resp. její teorii, se uvedený jev označuje termínem oxymóron /např. živá mrtvola apod.). 

Pokud se zeptáme průměrného voliče, co by od státu požadoval, většina se asi shodne na tom, co by nechtěla, tedy korupci, zadlužování, byrokracii. Pak je tu část většinového voličstva, která bere za zásadní bezplatné školství, zdravotnictví, jistotu zaměstnání a starobních důchodů. Na čem se však snad  všichni shodnou je, blahobyt společnosti. 

Eskapády oblíbené spolupracovnice premiéra Nečase mají i svou manažerskou dimenzi, která je trvalým zdrojem ponaučení. Poukazují totiž na problémové či destruktivní sklony vedoucích, které by žádná organizace neměla přehlížet. Projevují se mnohdy až po povýšení osob a nemusí k nim docházet  jen na nejvyšších řídících úrovních.

Volební právo obchodních společností není. S pravděpodobností hraničící s jistotou jej ani také nikdo nechce, ani se o jeho prosazování nikdo, dokonce ani obchodní společnosti samy, nesnaží. Pokud mluvím o volebním právu obchodních společností, napadne možná někoho, měl by asi v rámci fair přístupu mluvit o i zavedení volebního práva dalších právnických osob. A i když se chci v tomto příspěvku zaměřit především na otázku volebního práva pro jiné osoby, než fyzické, a v úvahu by tedy připadaly všechny právnické soby, nejen obchodní společnosti, budu dále mluvit již jen o obchodních společnostech. Důvod spočívá v tom, že myšlenku zavedení volebního práva pro právnické osoby bych rád úzce vázal na jejich platební morálku, spočívající v řádném plnění daňových povinností, jinak nemá smysl o něčem takovém vést vůbec jakoukoli další úvahu. A protože daně platí sice všechny právnické osoby, ale zisku dosahuji nikoli jen, ale zejména, obchodní společnosti, je tato úvaha směřována právě na ně.

Rozhodnutí Německého spolkového soudu v Lipsku, jímž zamítl stížnost muslimské dívky, která chtěla uvolnit z hodin plavání a odvolávala se přitom na svou víru, mne vedlo k zamyšlení, kde jsou hranice tolerance víry někoho jiného a jaká by naopak měl být míra přizpůsobení se lidí s odlišným náboženským smýšlením pravidlům země, do níž dobrovolně přišli ze své „mateřské“ země. Typickým příkladem je právě migrace muslimů do evropských zemí, kdy zásady a principy těchto zemí (zemí muslimských a evropských) jsou v mnohých ohledech odlišné.

Jako právník (mnozí právě přestali číst :-) ) jsem si v poslední době nemohl nevšimnout reakcí „běžného“ občanského i podnikatelského světa na změny v těch nejzákladnějších pravidlech mezilidského soužití, které nás s účinností od ledna 2014 (pokud tomu nová politická konstalace ještě na chvíli nezavře závoru) čekají. 

Film Truman Show, ač mi o něm vyprávělo již před lety hodně přátel, jsem viděl až nedávno, tj. celých 15 let po jeho uvedení do kin. Pokud jste jej viděli také, víte, o čem hovořím, a jistě jste se nyní při letmé vzpomínce na něj v duchu pousmáli :-) . Pro ty, co nevědí, dělám nyní krátkou pauzu, a na 99 minut přerušuji moje psaní a Vaše čtení tohoto blogu (představte si totiž, že tento blog v době, kdy jej čtete, je mnou teprve současně s tím, jak jej čtete, psán – jste tedy vlastně jeho spolutvůrci).

Před několika dny jsem se s rodinou vrátil z jednoho překrásného řeckého ostrova. Mikrosvět řeckých ostrovů nám prostě přirostl k srdci a nedokážeme si představit lepší místo pro relax, než malou, turismem minimálně dotčenou rybářskou vesničku, kde čas ubíhá pomalu a možná ještě pomaleji.