Blog

Články konfederace, nebo též Články konfederace a věčné unie byly vlastně prvním základním zákonem, který byl pro řízení USA přijat zástupci 13 původních kolonií-států, které vedly boj o nezávislost.

Byly přijaty po tuhých sporech a debatách (probíhaly vlastně od července 1776 do listopadu 1777) tzv. Druhým kontinentálním kongresem. Články konfederace vstoupily v účinnost 1.3.1781 poté, co byly ratifikovány všemi, výše zmíněnými státy. Jejich leitmotivem je zachování nezávislosti a suverenity jednotlivých států. Slabost centrální vlády – respektive její role obecně totiž vycházela z přesvědčení, že by měla vláda věcí společných převzít pouze ty činnosti, které podle zakladatelů USA náležely králi Jiřímu a parlamentu v Británii.

Příběh medicíny začíná lidskými bolestmi, zápasem o přežití, překročením prahu poznání lidského těla a snahou o poznání světa. Od pradávna se naši nejstarší předkové potýkali s nejrůznějšími nemocemi, které považovali za projev zlé vůle vyšší moci, za kouzla a čáry nebo za zlobu přímo od boha. Zdrojem nákazy byla nejprve voda, půda, dobytek, hlodavci, moskyti a drobnější hmyz. Zdrojem nákazy byly také veškeré činnosti ovládané silou člověka. Zdrojem nákazy byl i člověk sám. Nemoci jednotlivců přecházely na skupiny a vlivem stěhování rodů z místa na místo se staly epidemií a následně, zachvacující celé země, pandemií. V počátcích medicíny, tedy v době datovatelné do období starověku, zasáhla rodovou společnost pandemie malárie, moru a pandemie tyfu. Ve svém příspěvku se zabývám dějinami medicíny v Mezopotámii, v Egyptě, v Řecku, kde se tyto dějiny vyčleňují směrem k medicíně alexandrijské a medicíně římské éry. V příspěvku se také zabývám významnými představiteli s jejich specializacemi a objevy. Pojďme tedy nahlédnout do historie medicíny, kterou svým významem lze plnohodnotně zařadit do dějin lidstva.

Prokrastinace, už je tady zase…o čem to jen chce ten člověk psát? Tak předně – není tu už zase, ale je tu stále, pořád. Nikam nezmizela. Proto chce ten člověk opět připomenout, jak na ní. Samozřejmě ji velmi dobře znáte. Máte nějaký úkol, valíte ho před sebou neustále jako jistý brouk svou hnědou kuličku a ona pořád těžkne i když se třeba nezvětšuje, namísto toho, aby viditelně ubývala.