Blog

V posledních letech a hlavně pak měsících obchází světem strašidlo jednoty. Volá se po tom, aby národ, stát či země byly jednotné, aby se spojily ke společnému cíli (v tom lepším případě), nebo proti společnému nepříteli (v tom horším), atd. Rozumím tomuto volání tam, kde má svoje opodstatnění, což je typicky v případě imigrační krize, kdy se do Evropy v posledních 2 letech a měsících doslova valí statisíce lidí, hledajících v poklidných vodách evropských sociálních systémů výhodný ekonomický polštář vlastní existence, nebo existence celých svých rodin, to vše ruku v ruce s šířením vlastního náboženství a jasným signálem trvání na životnosti vlastních mravních norem, odmítajíce normy země, kam přicházejí. V takovém extrémním případě, jako je případ imigrační krize, rozumím tomu, že by se politická reprezentace státu, která uvažuje racionálně, měla shodnout na tom, že je třeba na hodnotovém žebříčku upřednostnit bezpečnost občanů vlastního státu, zvláště za situace, kdy si sami občané začlenění imigrantů do jejich země nepřejí. To je jedna stránka věci a zde má volání po jednotě ve smysly „shody na tom základním, co chceme“, svoje plné opodstatnění a ratio.

Doufám, že jsem dosáhnul svého cíle a sérií příspěvků podpořil tvrzení o nezpochybnitelném významu ústavy Spojených států. Autoři ústavy USA se jejím prostřednictvím snažili zorganizovat stát, který by chránil svobodu i řád jejich nově vzniklé země. V jejich dílu se spojovaly zásady čtyř politických principů – republikánství, federalismus, dělba moci a systém brzd a rovnovah. Tyto principy nejsou vynálezem USA, neboť jsou produktem nespoutaného lidského ducha bažícího po svobodě a klíčily proto ve všech nespokojených obyvatelích po celém světě. Byli to právě tito „nespokojenci“ jimž se staly USA druhým domovem a právě oni v sobě nosili touhu ustanovit takové státní zřízení, které ochrání jejich práva a stanoví i přiměřené povinnosti.

Federalismus v USA v sobě skrývá dvě roviny – byl zřízen coby systém, který měl garantovat svobodu občanům USA především tím, že se jeho prostřednictvím omezí a rozdělí centrální státní moc. Druhou rovinou je pak jeho vývoj, kdy v průběhu rozvoje celé země došlo k přenosu moci z jednotlivých členských států Unie na centrální, federální vládu – Kongres, prezidenta i soudy.