Právo

V právní praxi rozhodčího řízení je občas řešena otázka, nakolik je rozhodce vázán judikaturou vyšších soudů, tj. zejména Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále též jen „Ústavní soud“). Uvedená otázka nebyla dosud judikaturně řešena, neboť přezkum rozhodčího nálezu soudem co do merita věci není ze zákona přípustný. Všechny důvody přezkumu rozhodčího nálezu jsou taxativně uvedeny v ust. § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.r.ř.“), a meritorní přezkum rozhodčího nálezu mezi ně (v souladu s celosvětovými zásadami rozhodčího řízení a modelovým zákonem UNCITRAL) nepatří. Judikatura českých soudů řekla k otázce možnosti meritorního přezkumu rozhodčího nálezu rovněž svoje kategorické ne.

V souvislosti se vznikem měst a prvních živností v raně feudálním českém státě se začalo rozvíjet soudnictví, jež bylo nejprve pojímáno jako celek se správou administrativní, tedy se správou měst. Nejvyšší jurisdikce nad městy a v soudních přích byla historicky propojena v jedné osobě, v osobě panovníka. V postupném rozvoji manufakturní zemědělské a řemeslné společnosti ve společnost, řekněme pokrokovou, se kompetence panovníka a jeho dvora s přibývajícími spory sice rozšiřovaly, ale současně se stávaly neudržitelnými. Z rozhodnutí panovníka tak vznikaly a utvářely se první soudní instituce, které byly, pro svoji významnost, obsazovány osobami povětšinou šlechtického rodu či nacházejícími se v rytířském stavu. Ocitáme se v době, kdy právo v jeho prvotní formě, úzkého okruhu a všeobecného obsahu se nacházelo teprve v počátcích aplikace, která se soustředila v rukou osob, které předznamenávaly důležitost rozhodnutí. Státní moc v tomto spektru se nedělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a lidská práva neměla takový rozsah jako v letech pozdějších, za moderních demokracií. Ve středověku se soudy druhově členily podle předmětu jejich činnosti, podle místa, kde měly sídlo a hospodářské výnosnosti. Ve svém příspěvku se nyní zabývám druhy soudů v českých zemích od počátků jakýchsi prvotních quaziforem soudnictví do konce 16. století.

Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.