Právo

Zákoník práce (dále ZP) jako základní pracovněprávní předpis plní nejen funkci regulující personální praxi, ale řadou ustanovení chrání slabší stranu pracovněprávních vztahů – zaměstnance. Je to zejména v oblasti skončení pracovního poměru nebo změny druhu práce. Stanoví jednoznačné důvody pro skončení pracovního poměru a přitom zohledňuje určité sociální, zdravotní nebo jiné situace, v níž se zaměstnanec nachází. Legislativně se tento postup označuje jako“ochranná doba“ v pracovním poměru.

I když titulek našeho blogu „zavání“ dřívějším kádrováním, je odpověď jednoznačná. Významnou součástí personální činnosti zaměstnavatelů je vedení osobních spisů zaměstnanců. Zejména v poslední době, kdy nabyla účinnosti řada nových nebo novelizujících předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti, je zdůrazněn význam personální agendy na tomto úseku.

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.