Právo

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.

Jistě se s tím setkal každý z nás. Přijdete na úřad,kde narazíte na úředníka- mírně řečeno - s jeho nevlídným – přístupem, jako byste ho obtěžovali. Nejmarkantněji se tento vztah projevuje na úřadech, které jsou nejblíže lidem – obcích, městech, krajích. Přitom již řádku let platí zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále ÚSC), který se snaží napomoci zkvalitnění veřejné správy tím, že klade zvýšené a zvláštní požadavky na práci úředníků v obecních, městskýchh i krajských úřadech. Samozřejmě, magistrát hlavního města Prahy nevyjímaje. Nabízí se tedy srovnání právní úpravy s reálnou skutečností.

Předmětem následujícího příspěvku bude ohlédnutí za relativně „čerstvým“ rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), které se věnovalo otázce souhlasu valné hromady s uzavřením rozhodčí smlouvy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice týká „staré“ právní úpravy, reprezentované zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jeho závěry lze však plně vztáhnout i do současné právní praxe.