Právo

Nedávné zveřejnění úmyslu hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury předložit návrh zákona, který by ve svém konečném důsledku vedl k navrácení provádění exekucí zpět do rukou soudů, mě donutilo k zamyšlení, čím to vlastně je, že jsou soudní exekutoři vnímáni jako jedni z nejhorších. Skoro by se dalo říci, že aktuální rating veřejného mínění soudních exekutorů je srovnatelný s úrovní vnímání Romů většinovou společností, tedy velmi negativní. Paradoxně tak česká polistopadová společnost, která měla po roce 1989 vždy negativní vnímání policie, vidí v exekutorském stavu větší zlo než v této ozbrojené složce státu.

Na právnické fakultě nás učili od nepaměti, nebo minimálně v 90. letech minulého století a nejsem si jist, zda se tato teze neučí dodnes, že právo není totéž, co spravedlnost. Všichni jsme od zkušených profesorů tu tezi přejímali s určitým podivením, neboť jsme jakožto 18-25 letí studenti (tedy děti) měli z jakéhosi přirozeného rozumu za to, že pojmy právo a spravedlnost kompatibilní jsou, ba co, že jsou dokonce nerozlučnou párovou dvojící každého rozumného zákonodárství.

Titulek není vzpomínkou na listopadové dny roku 1989, kdy jsme na veřejných prostranstvích cinkali klíči, abychom přivolali nový politický režim, ale připomenutím významného mezníku v právním – ale i občanském – životě : do našeho počínání, domovů i soukromí vstoupil 1.lednem 2014 nový občanský zákoník. Ovlivní veškerá naše jednání. V oblasti občanské, rodinné, obchodní, podnikatelské…