Právo

Čtyřicetiletý inženýr Milan byl spokojen. Svůj byt v osobním vlastnictví měl vhodně zařízen nábytkem nejnovějšího typu, v šatníku mu nechyběly oděvy šité podle módních žurnálů a do zaměstnání ve výzkumném ústavu nejezdil přecpanými tramvajemi, ale novým Superbem. A protože v zaměstnání patřil mezi pracovníky – jak prohlašoval jeho vedoucí – s otevřenou hlavou, byl vybrán do skupiny, která měla odjet na dlouhodobou služební cestu do zahraničí.

Časový signál oznamující čtvrtou hodinu po poledni, a tím i konec pracovní doby, přijalo osazenstvo kanceláře s uspokojením. Téměř šedesátiletý účetní Křivánek shrábl zaprášená lejstra a uložil je do třetí zásuvky stolu od leva, korespondentka Marta vyjmula z kabelky zrcátko s nezbytnými kosmetickými přípravky a vedoucí ekonom Prášek měl už dávno sbaleno před „padla“. Nebylo také divu, právě slavil padesátiny a pracovní dobu ten den příliš nevyužíval. Gratulantů přišlo nepočítaně a s každým si musel stisknout ruku a popovídat. Soustředit na práci se tedy nemohl a časový signál byl pro něj vysvobozením.

Noc voněla létem. Řeka šplouchala do temných břehů a klid rušily jen sporadické skřeky ptáků. Hlubokým údolím po uzounké cestičce se krok za krokem šinuly tři stíny. Minuly zděnou chatu, která stála hned vedle lesní cesty, přešly další a u třetí se zastavily. První z těchto stínů se starostlivě a hloubavě podíval kolem sebe, vpřed i vzad a pak mávnutím ruky dal povel k rychlé akci. V hluboké trávě pak následovalo několik přískoků vpřed. Tento způsob pohybu vpřed pravidelně se střídající s plížením umožnil, aby se „stínový“ trojlístek objevil před oknem srubové chaty. Pak začala harmonická souhra, v níž každý člen trojlístku hrál první housle. Jeden z nich se postavil na ramena klečícího kamaráda, násilím odstranil okenici a třetí připraveným nářadím otevřel okenní skleněnou výplň. Potom už nebylo obtížné se dostat  do vnitřního prostoru chaty a vybrat si podle vlastního uvážení.