Právo

Mým záměrem bylo tento blog naplnit především traktáty o právní historii, přesto je hned první z mých příspěvků poněkud jiného zaměření. Výsledky letošních voleb, které do Poslanecké sněmovny vynesly politické hnutí – Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, jsem přijal s rozporuplnými emocemi (žádám laskavého čtenáře, aby dále nepátral po kvalitách těchto emocí). Úsvit ani jeho program jsem cíleně nesledoval a v zásadě neznal, proto mé první kroky vedly právě tímto směrem a tyto mezery jsem si částečně doplnil.

Volební právo obchodních společností není. S pravděpodobností hraničící s jistotou jej ani také nikdo nechce, ani se o jeho prosazování nikdo, dokonce ani obchodní společnosti samy, nesnaží. Pokud mluvím o volebním právu obchodních společností, napadne možná někoho, měl by asi v rámci fair přístupu mluvit o i zavedení volebního práva dalších právnických osob. A i když se chci v tomto příspěvku zaměřit především na otázku volebního práva pro jiné osoby, než fyzické, a v úvahu by tedy připadaly všechny právnické soby, nejen obchodní společnosti, budu dále mluvit již jen o obchodních společnostech. Důvod spočívá v tom, že myšlenku zavedení volebního práva pro právnické osoby bych rád úzce vázal na jejich platební morálku, spočívající v řádném plnění daňových povinností, jinak nemá smysl o něčem takovém vést vůbec jakoukoli další úvahu. A protože daně platí sice všechny právnické osoby, ale zisku dosahuji nikoli jen, ale zejména, obchodní společnosti, je tato úvaha směřována právě na ně.

Při debatách na právnické fakultě na téma teorie a praxe, ať se již tyto odehrávaly mezi námi studenty nebo mezi studenty a pedagogy (což byla bohužel výjimka), jsem nikdy neuměl přijmout za svůj téměř všemi apriori opakovaný názor, že teorie končí tam, kde začíná praxe.