Aktuality

Jedním z nejúzkostlivěji střežených ekonomických tajemství v ČR jsou platy šéfů státních firem. Jejich výši se zatím nepodařilo zjistit ani vládě. Když se o to nedávno pokusila, nezjistila dokonce ani to, nakolik ministerstva, pod která státní podniky spadají, dodržují zásady odměňování státních manažerů, které vláda zavedla již v roce 2010.

Jedním z rozšířených ekonomických omylů zasahujícím značnou část politiků i hospodářských komentátorů je přesvědčení o hospodářské spásonosnosti vývozu. Jeho plodem je téměř patologické úsilí o podporu exportu, provázené zpravidla podobně nadnesenými obavami z dovozu. Pro snahu podporovat vývoz ani obavy z rostoucích dovozů však ve skutečnosti žádné ekonomické ani logické důvody neexistují.

Podle rozšířeného názoru vyžaduje hospodářský růst vysoce vzdělanou pracovní sílu. Ještě více to údajně platí v podmínkách „znalostní ekonomiky“, za kterou je dnešní hospodářství pokládáno. Skutečnost je však složitější. Co o růstu a blahobytu ekonomik skutečně rozhoduje, není všeobecná úroveň vzdělanosti, ale kvalita firemního řízení.

Podle známého výroku Ronalda Reagana se přístup vlád k ekonomice řídí třemi kroky. Co funguje, je třeba zdanit, co funguje i nadále, je třeba regulovat. Co fungovat přestane, je namístě dotovat.

Zásahy státu do ekonomiky mají vedle svých přímých účinků i účinky vedlejší. Některé z nich však bývají méně viditelné a některé í dokonce zcela (a někdy záměrně) přehlížené. Hodnocení vládních ekonomických návrhů či opatření bývá proto často jednostranné.

Oscar Wilde před lety prohlásil, že cynik je člověk, který zná cenu, ne však hodnotu věcí. Pro politiky a vládní ekonomy by měl platit opak. Nemusejí znát ceny všech věcí, měli by však vědět, jak stanovit jejich hodnotu. Skutečnost je však tomuto požadavku často na hony vzdálena.

Nehynoucí zásluhou britského spisovatele George Orwella je upozornění na význam newspeaku, česky novořeči, v politickém či veřejném vyjadřování. Rozvoj, kterého novořeč od dob Orwellových dosáhla, byl úctyhodný. Newspeak již dávno není „výsadou“ totalitních režimů ani výlučným nástrojem politiků. K jeho obohacování přispívají firmy, na jeho rozkvětu se podílejí komentátoři, kteří s termíny novořeči převzatými od politiků a manažerů zacházejí jako s  pojmy, jež mají obsah.

Snaha o podporu hospodářského růstu, která je dnes v popředí zájmu, se upíná k nástrojům fiskální a měnové politiky. Praxe přitom ukazuje, že jejich účinnost je krátkodobá. Jejich vedlejší důsledky v podobě veřejného zadlužení a rostoucí inflace růst naopak dlouhodobě brzdí. Co politikům uniká, je, že dynamika tržního systému není založena na umělé stimulaci poptávky. Po staletí stojí na jeho adaptační a inovační schopnosti – schopnosti trvale vyhledávat nové spotřební i investiční oblasti, a tím i nové příležitosti k růstu.

Jedním z hlavních témat předčasných voleb bylo zvýšení efektivity veřejného sektoru. Toho lze dosáhnout jen změnou způsobu, kterým jsou veřejné organizace řízeny. Důležitým nástrojem by se přitom mělo stát měření jejich výkonu.

Eskapády oblíbené spolupracovnice premiéra Nečase mají i svou manažerskou dimenzi, která je trvalým zdrojem ponaučení. Poukazují totiž na problémové či destruktivní sklony vedoucích, které by žádná organizace neměla přehlížet. Projevují se mnohdy až po povýšení osob a nemusí k nim docházet  jen na nejvyšších řídících úrovních.